Malíř a restaurátor Petr Bareš se narodil v Praze dne 11. 8. 1937. V letech 1952-1956 navštěvoval Výtvarnou školu v Praze na Vinohradech, kde byl jeho profesorem významný pedagog malíř Zdeněk Balaš. Po ukončení střední výtvarné školy pokračoval od roku 1956 ve studiu na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliérech profesorů Vladimíra Sychry, Vlastimila Rady a v restaurátorském ateliéru profesora Bohuslava Slánského. Po absolutoriu v roce 1962 se začal vedle volné malířské tvorby především věnovat restaurování malířských děl a polychromovaných plastik. Byl členem restaurátorské Skupiny 66, s níž také v 60. letech podvakrát vystavoval vlastní tvorbu (v Kutné Hoře a v Liberci). Na počátku 90. let se stal členem Asociace restaurátorů a členem Asociace výtvarných umělců. K problematice restaurování napsal bezpočet restaurátorských zpráv; spolu se svým dlouholetým spolupracovníkem a přítelem, malířem a restaurátorem Jiřím Brodským publikoval k technologickým otázkám restaurování nástěnných maleb několik studií (in: Technologia Artis 1, 1991; Technologia Artis 3, 1993; Průzkumy památek 2006, roč. III) a proslovil přednášky.
Kolektivních výstav (povětšině restaurátorského umění) se účastní od roku 1966. Samostatně vystavuje od roku 2006.
Cestou spontánní tvořivosti
Se jménem malíře Petra Bareše si většina znalců výtvarného umění bleskově vybaví jeho dlouholetou, úspěšně vedenou restaurátorskou aktivitou, četné závěsné obrazy a nástěnné malby z nejrůznějších uměleckých epoch, jimž dopomohl k navrácení někdejších kvalit. Málokdo ale ví, že Petr Bareš se také věnoval a v současnosti stále intenzivněji věnuje vlastnímu dílu. Je tomu proto, že jeho volná tvorba zůstávala až do nedávné doby dobře skryta. Znal ji jen úzký okruh přátel a nejbližší rodina a pak ti, kdo přišli do jeho podkrovního ateliéru na chalupě v Mikulášovicích. Zde, dalek starostí a restaurátorských povinností, v krásné přírodě a v poklidné atmosféře volných dnů se v poslední době plně oddává své práci. Vzniká nyní paralelně s restaurováním a v souladu s ním, neboť i ono přináší umělci cenné a nečekané prožitky tvůrčího uspokojení. K rozhodnutí věnovat se restaurování dospěl Petr Bareš za studia na Akademii výtvarných umění (1956-1962), v malířském ateliéru Vlastimila Rady, jehož vedení jej neuspokojovalo. Dokázal v něm setrvat pouze jeden rok. Přestup do ateliéru Bohuslava Slánského v roce 1959 byl, jak po letech vzpomíná, šťastnou volbou. Dychtivost po poznání malířského umění a jeho tajemství zde konečně získávala potřebné uspokojení. Na své si bezesporu přicházel i Barešův vztah k malířské hmotě - k jejím tvárným a estetickým možnostem. Dokázal jej záhy zhodnotit v materiálových strukturách, jak dokládají některé jeho abstrakce z šedesátých let, kombinující malířskou hmotu s nejrůznějšími materiály: písek, popel, textilie a zteřelé papíry nevyjímaje, a stmelující je do znakových konfigurací. Některé z těchto prací také vystavil na výstavách restaurátorské Skupiny 66 v Kutné Hoře (1966) a v Liberci (1968).
Následné desetiletí - možná i v důsledku situace někdejší doby - proměnilo dobrodružství spojené s destrukcí barevných hmot a s metodou asambláže v požadavek harmonie a čistoty barev. Abstraktní vyjádření si však jeho práce i nadále ponechaly. Rovněž neiluzivní pojetí malby se stalo trvalou devízou. Pouze tvarosloví plošně koncipovaných znaků začalo nabývat konkrétnější podobu: někdy geometrickou, jindy bio- nebo zoomorfní. Převažovala hladká temperová malba, která v sobě ale nezapřela zkušenost restaurátora. Věnoval se jejím různým modifikacím, využíval i systémů starých technik gotického umění, jak ukazuje použití plátkového zlata, jímž dociloval větší zářivosti barev a abstraktním kompozicím dodával potřebnou svěžest. Tíživost normalizační doby zasáhla tehdy i do jeho tvorby. Přinutila jej na určitý čas se jí vzdát. Pauza se však protáhla na dlouhých dvacet let. K malbě se Petr Bareš začal systematičtěji navracet až po roce 1998, kdy pominulo údobí obtížného sebehledání a utváření výraziva. Bylo zapotřebí najít takový systém, který by odpovídal okamžité inspiraci a zahrnoval v sobě prožitek volnosti. Stala se jím, jak ukazují současné Barešovy malby, spontánní improvizace, podmíněná volnými asociacemi reagujícími na tvarovou i barevnou skladbu výchozího prvku. Tato volnost však platí, jak shledáváme, jen do určité míry. Respektována jsou totiž estetická pravidla vzájemných tvarových a barevných vztahů - harmonických i záměrně kontrastních -, jimiž se vznikající konfigurace řídí.
Bezprostřednost této "hry", probíhající v prostoru a v ploše, skýtá umělci v tomto směru jedinečnou možnost jak vyjádřit podstatné: prožitek svobodnosti a opojné radosti z tvorby. Pohybový moment, jejž tento proces obsahuje, je všudypřítomný a výrazně charakterizuje současnou Barešovu tvorbu. Nesou ho křivky linií definující plošné abstraktní tvary, utváří a vnitřně dynamizuje jejich bizarní skladebnost i výsledné konfigurace. Barešovy obrazy jsou v tomto ohledu studnicí elánu, humoru a fantazie. Vznikají v plném citovém nasazení a utvrzují nás, že malba se pro něho stala nejen nutností, ale i základním smyslem jeho života.
Mahulena Nešlehová